Autorské právo

Autorské právo prošlo za poslední roky poměrně rychlým vývojem z větší části zapříčiněným potřebou reflexe překotného technického rozvoje jak v národní, tak i komunitární legislativě. Autorský zákon č. 121/2000 Sb., (dála jen „AZ“), je tak dovršením snah o unifikaci českého právního řádu s právem Evropské unie, a to zejména tzv. informační směrnicí (2001/29/ES), resale směrnicí (2001/84/ES) a směrnicí o  vymáhání práv duševního vlastnictví (2004/48/ES), která však byla do zákona začleněna až pozdějšími novelizacemi. Rekodifikovaný zákon byl do dnešní doby několikrát novelizován. Je možno říci, že současná česká právní úprava na poli autorských práv a práv souvisejících s právem autorským je plně v souladu s právem Evropské unie.

AZ vychází z principů kontinentálního autorského práva, je tedy založen na principu neformálnosti vzniku autorských práv a jejich konstitutivním převodu. Autorem díla je vždy a pouze osoba fyzická.

Autorské dílo je zákonem popsáno jako dílo literární, umělecké a vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno ve smysly vnímatelné podobě. Pro vznik ochrany tedy není třeba splnění jakýchkoliv formálních náležitostí ani zachycení díla na hmotný substrát..

Z ochrany jsou vyjmuta díla úřední (právní předpisy, rozhodnutí, veřejné listiny, obecní listiny, atp.) a výtvory tradiční lidové kultury.

Autorem díla může být pouze osoba fyzická [FO, co má právní osobnost, tzn. je způsobilá mít v mezích právního řádu práva a povinnosti – od narození – (dříve - FO způsobilá k právům)], nemusí být svéprávná [tzn. nemusí být způsobilá nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat) – (dříve - způsobilost k právním úkonům)]. Jinými slovy autorem díla může být např. i osoba před dovršením plnoletosti, tedy věku 18 let. Pro nakládání s dílem však svéprávnost zapotřebí je, proto např. za nezletilé osoby jednají jejich zákonní zástupci.

Pokud dílo vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů, jež se odehrávala před dokončením díla, jedná se o dílo spoluautorské a práva z něj náleží všem autorům společně a nerozdílně. Spoluautorem podle AZ není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy. Pokud jsou dvě dokončená díla následně spojena, vzniká dílo spojené, nikoliv dílo spoluautorské. Ke spojení děl musí dát autoři souhlas.

Autorská práva jako celek se dělí na práva majetková a práva osobnostní. Práva majetková lze charakterizovat, jako právo dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Občanský zákoník pak ustanovuje jediný smluvní typ sloužící k poskytnutí oprávnění k užití díla, a to smlouvu licenční. Zákonodárce k platnosti smlouvy nevyžaduje splnění množství obligatorních náležitostí, v rámci licenční smlouvy musí být jen jasně definován předmět smlouvy a cena, za kterou je licence poskytnuta. Licence může být také poskytnuta bezúplatně, ale je třeba tuto vůli zakotvit výslovně právě v licenční smlouvě. Opomenutí vymezení některých podmínek licence nesankcionuje zákonodárce neplatností smlouvy, ale náhradou za ustanovení zákonné. Písemnou formu vyžaduje zákon pouze u licencí výhradních.

Ochrana majetkových práv autorských trvá po dobu život autora a 70 let po jeho smrti, což je zcela v souladu s mezinárodními úmluvami, jakož i legislativou ostatních států Evropské unie. Po uplynutí této lhůty se dílo stává tzv. volným.

Osobnostní práva jsou typická pro kontinentální systém autorských práv, jsou spojena s osobou autora a ze zákona jsou nepřevoditelná. Patří sem například právo autora osobovat si autorství a právo na to, aby dílo nebylo užito způsobem snižujícím jeho hodnotu. Osobnostní práva autora obecně smrtí autora zanikají, ale zákon nově stanoví, že po smrti autora si nikdo nesmí osobovat autorství k jeho dílu a dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. Tato postmortální ochrana trvá časově neomezeně.

Z obecného pravidla o užití autorských děl existuje celá řada výjimek (v odborné terminologii mimosmluvní instituty užití autorských děl), kdy zákonodárce řeší konflikt mezi právy autora a celospolečenským zájmem na užití děl ve prospěch společnosti. Výjimky, popisují situace, za kterých je možno užít dílo bez souhlasu autora a bez placení autorské odměny. Vzhledem k tomu, že se skutečně jedná o výjimky ze zákona, je potřeba vždy vykládat tato ustanovení v souladu s tzv. třístupňovým testem. Výjimky a omezení jsou z pohledu práva Evropské unie řešeny tzv. Informační směrnicí, z výjimek které byly implementovány českým národním právem, jsou tyto nejdůležitější:

- Pořízení rozmnoženiny, záznamu, nebo napodobeniny díla pro osobní potřebu – zákonodárce tu umožňuje pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu. Osobní potřeba bývá evropskou legislativou vykládána jako soukromí fyzické osoby a užití k účelům, které nejsou ať již přímo nebo nepřímo komerční ve smyslu dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. Vyjmuty z tohoto ustanovení jsou počítačové programy, databáze a architektonická díla, jejichž rozmnoženinu pro osobní potřebu pořídit nelze.

- Citace – toto ustanovení umožňuje v odůvodněné míře uvést výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle. Je však nutno uvést jméno autora, název díla a popř. pramen, odkud je čerpáno.

- Užití díla v rámci občanských či náboženských obřadů nebo v rámci školních představení – autorské dílo lze užít v rámci školního představení, ve kterém účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy. Podmínkou takového užití je však pořádání takové akce nikoliv za účelem dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského prospěchu.

Při využívání zákonných výjimek je třeba mít na paměti, že tyto se vztahují pouze na díla zveřejněná, a že osobnostní práva autorská zůstávají zachována.

Kromě autorských práv chrání AZ i tzv. práva související s autorským právem, mezi která patří i práva výkonných umělců.  Předmětem práv výkonných umělců jsou umělecké výkony, jimiž umělci provádějí umělecká díla. Uvedení různých subjektů výkonů v AZ (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, dirigenti, sbormistři, režiséři) má význam jen příkladný. Pojmovou náležitostí výkonu výkonného umělce jako předmětu tohoto práva však je, aby šlo o individuální umělecký výkon. Předmětem práva výkonného umělce je umělecký výkon jako nehmotný statek. Tento nehmotný statek je třeba odlišovat od hmotného substrátu, na němž je umělecký výkon zachycen.

Pro úplnost je třeba uvést i ostatní práva s autorským právem souvisejícím, kterými jsou práva výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, práva rozhlasových a televizních vysílatelů, atd.

U těchto ostatních práv souvisejících chybí osobnostní povaha práv, proto na rozdíl od práv autorů a výkonných umělců neobsahují tato práva osobnostní složku.

Rozdíly mezi kontinentálním (evropským) pojetím autorských práv a anglo-americkým systémem copyrightu:

Copyrightový systém je narozdíl od evropského založen na formálních principech tedy pro získání ochrany byla historicky požadována registrace, která se v dnešních dnech transformovala do požadavku zachycení díla na hmotném substrátu, institut osobnostních práv je velmi omezený, což umožňuje translativní převod práv a osobou autora může být i osoba právnická.

Z mezinárodních úmluv na poli autorských práv je nutné zmínit Revidovanou úmluvu Bernskou (původně z roku 1886, poslední pařížská revize z roku 1971), Všeobecnou úmluvu o autorském právu z roku 1952, Římskou úmluvu z roku 1961 (upravuje oblast práv souvisejících s právem autorským). Z novějších se jedná o Smlouvu Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o právu autorském (1996) a Smlouvu Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (1996).